O MNĚ
Možná Vás zajímá, kdo za těmito šperky vlastně stojí. Zrodily se všechny skrze moje ruce.
Na začátku vždy přemýšlím o tématu, kterému bych se chtěla věnovat nebo jdu třeba jen po ulici a zalíbí se mi nějaká struktura, tvar a je to. Doma si nakreslím skicu, abych námět nezapomněla. Když nemám stůl plný domluvených zakázek, pustím se do toho. Vždy se moc těším, až si dokončený šperk prohlédnu a vyzkouším, jak technicky vše sedí. Někdy je přesně podle návrhu, občas dělám během práce změny. Po vyleštění následuje focení. To jsem se začala učit právě kvůli šperkům. Následně si šperk změřím, zvážím a vytvořím mu takový rodný list, vložím jej na e-shop.
Tvořím, tedy jsem. To je pro mě jednoduchá rovnice. Mám to tak už odmala. Vždycky bylo snadné mě zabavit. Jakožto dítěti z konce osmdesátek mi stačilo dát papír a pastelky. Na základce jsem si asi myslela, že budu návrhářkou oblečení. Maminka mi nakreslila siluety žen a já je oblékala do haute couture rób fixkami. Tou dobou jsem ještě netušila, že v budoucnu nebudu dělat oblečení, ale něco tak trochu souvisejícího. Mnoho let jsem chodila do základní umělecké školy. Na tom by nebylo nic tak zvláštního, buď chodíte jako dítě na hudebku, výtvarku nebo sport. Ti šikovnější na více aktivit najednou. My měli ale ve Veselí nejlepšího učitele. Pan Rektoris vystudoval uměleckou akademii a nám malým splašeným žížalám, jak s oblibou říkával, předal hrozně moc. Vypadalo to tam jako v uměleckém ateliéru a my samozřejmě nevěděli, kdo je Paul Klee, ale nadšeně jsme pleskali barvičky jako v té velké knize. Dnes už vím, že to byly Dějiny umění. Mezitím jsem povyrostla a začala chodit na gymnázium. Nebudu nikomu nalhávat, že mě to nějak extra bavilo a nekreslila jsem v předposlední lavici své fantazijní obrázky mezi poznámky do sešitu. Ale nějak to nakonec šlo a dnes jsem za tu školu ráda a mám dosud spoustu přátel, které mi dala. Rodiče asi očekávali pokračování studií na nějaké solidní vysoké škole, já si ale vybrala učňák s oborem Zlatnictví a klenotnictví. Odválo mě to tedy do Prahy na tři roky, až jsem získala výuční list. Jedno se musí zlatničině nechat, naučí člověka trpělivosti a dokončování projektů. Následně jsem odcestovala opět do rodné Soběslavi, a u rodičů ve sklepě rozjížděla kola svého businessu. Ze školy jsem věděla, jak co ručně vyrobit, například i řetízek. Ale technologie jsem se musela naučit používat až sama. Není to jen o usnadnění práce, ale i výrazné optimalizaci ceny. Zrovna ve chvíli, kdy už se ze mě začal stávat asociální sklepní skřítek, dostala jsem nabídku jít do sdíleného prostoru, do dílny v Praze. Ve dvou igelitkách jsem převezla své tehdejší živobytíčko a začala další kapitolu. To se psal rok 2012 a v dílně v Rumunské ulici se protnuly životy a práce šesti zlatnic. Asi si říkáte, že to bylo trochu moc žen pohromadě a máte pravdu. Časem se počet samovolně zredukoval na čtyři, já a mé tři skvělé kolegyně. Každá jsme úplně jiná a máme svoje vlastní projekty a pěkně se doplňujeme. Poslední dobou pracuji hodně z domova, protože jsem kromě jiného i máma. Mám dceru Marianu a nikdy bych nevěřila, jak rychle děti rostou.
Když se podíváte na moje šperky, naleznete hodně témat z přírody. Miluju stromy, kytky, cestování. Andělé mě provázejí v tvorbě už od začátku. Ráda dělám snubní prsteny. Snažím se jednou za čas udělat i novou kolekci šperků. Většinu z toho, co tvořím, je na webu. Další náplní mé tvorby je i dělání zakázek z drahých kovů.
To jsem ve zkratce já,
Hana Pokorná